Tak jak to bývá, tak i zpívání u Taterů mělo nádherný a spontánní začátek, tak zase jako vše, mělo konec.
Konec nebyl proto, že by nebyla chuť, nebo zájem, určitě ne, soudím, podle vždy obsazených židlí u Taterů, kterých někdy bylo málo. Kamarádi nelitovali cesty do Třebenic, která byla někdy stovky kilometrů, za co jim děkuji.
Jelikož se nenašel nikdo, co jsem nabízel, že mu předám žezlo, kdyby se této akce ujal, musel nastat konec. Návrh na pokračování, že by se dalo akci provést tak, přijet přímo k Taterům v den konání, bylo pro mě nepřijatelné, protože přijet jen na pár hodin zpívání ze Švícar, Německa, Ostravy, Slovenska, by asi nebylo možné ani slušné. Bylo třeba poskytnout kamarádům jakýsi servis v podobě noclehu po dlouhé cestě.
Proč jsem akce ukončil. Konec byl prozaičtější. Cesta od mé chaty k Taterům, překonává sráz zhruba osmdesát až sto metrů. Moje fyzická schránka vypovídala postupně službu a tuto cestu vyhodnotila jako nepřekonatelnou a to byl důvod ukončení akce.
Zpívání proběhlo celkem třicetkrát za šestnáct roků.
Pro mě ukončení zpívání je smutnou epizodou mého života. Není to ale konec trempské písně, která je pro nás cosi, bez čeho nelze žít. Zní to trochu pateticky, ale je to skutečnost.
Ještě nakonec bych chtěl poděkovat Všem, kteří se těchto akcí zúčastnili.
Franta
